zajtra 15.10. od 08:00 do 16:30
Namíbia
Zážitky z cesty po Namíbii
zajtra 15.10. od 08:00 do 16:30
Zpráva z cesty do Namibie, 27. listopadu – 5. prosince 2011
Když jsem dostal nabídku podívat se do jihoafrické Namibie, neváhal jsem ani chvilku. Už když jsem do Afriky zavítal poprvé (v roce 2010 do Gambie), tento světadíl mě zaujal. A tak mě zajímalo, jak asi Afrika vypadá na jih od rovníku.
Absolvoval jsem tuto trasu: Windhoek – Swakopmund – Walwis Bay – Sossusvlei – Fish River Canyon – Kalahari – Windhoek.
Pro cestu je potřeba mít vízum, pro české a slovenské občany ho vydává namibijská ambasáda ve Vídni. Z Evropy se do Namibie dostanete jednoduše – z Frankfurtu nad Mohanem sem létá šestkrát týdně letecká společnost Air Namibia. Tam i zpět se létá přes noc, z Frankfurtu se startuje v 8 večer a let trvá 10 hodin. (Letové řády do Namibie najdete zde.) Časový posun oproti středoevropskému času je v prosinci + 1 hodina. Personál je velmi vstřícný a cesta rychle ubíhá – po vzletu se servíruje vydatná večeře, kterou můžete zapít šálkem kávy nebo skleničkou vína. Pokud chcete, můžete se na exotickou destinaci naladit už na palubě letadla jihoafrickou specialitou – ovocným likérem Amarula. Poté se uvelebíte a usnete, a v 7 hodin ráno se při východu slunce probudíte ve chvíli, kdy dosedáte na ranvej mezinárodního letiště Hosea Kutako Airport blízko hlavního města Namibie Windhoeku. Jde samozřejmě o mezinárodní letiště afrických dimenzí – žádné město v dohledu, jen jedna malá budova a široká pláň okolo ní.
Poté, co jsme s ostatními účastníky zájezdu bez problémů prošli pasovou kontrolou, jsme se přivítali s průvodcem, který na nás čekal uvnitř haly. Ještě vyměnit peníze (v Namibii se platí buď namibijskými dolary (1 N$ = cca 2,5 Kč), nebo jihoafrickými randy, přijímají se tu obě měny a kurz mezi nimi je pevně dán 1:1; je třeba mít na paměti, že lze měnit jen po předložení pasu a jen jednou za den) a pak jsme se už mohli vydat na cestu do hlavního města Windhoeku.
Windhoek leží v kopcích a letiště je od něj vzdáleno 42 km. Jak jsme se přesvědčili později, vzdálenosti v Namibii jsou velké – jsou ovšem vyváženy kvalitní sítí silnic. Asfaltové silnice jsou rovné a prakticky pořád se po nich jezdí 120 km/h (po levé straně). A tak netrvalo ani 20 minut, a my jsme už sjížděli do údolí, v němž leží na africké poměry nezvykle vyspělý Windhoek.
Pulsující Windhoek
Ve Windhoeku žije asi 300 tisíc obyvatel. Najdete tu velké kontrasty – vedle velmi chudých oblastí i moderní rezidenční čtvrti. Z místní architektury vyčnívá velká šedá kostka, která se tyčí na vrchu nad městem – je to moderní prezidentský palác. Windhoek nabízí velké možnosti ke koupi suvenýrů – jsou tu prodejny řetězce NamCrafts (ty jsou i v turisty oblíbeném přímořském letovisku Swakopmundu), kde se prodávají různé druhy zboží s africkými motivy: dostanete tu vše od korálků přes ručně malované obrazy až po dřevořezby z mahagonu, teaku a ebenu. Suvenýry se dají pořídit nejen v kamenných obchodech, ale i na trzích, které se nacházejí i v menších městech, např. ve Swakopmundu nebo v Okahandje. Na rozdíl od kamenných obchodů tu ceny nejsou pevné, ale smluvní: v zásadě platí, že se dá usmlouvat až 50 % z původně nabízené ceny a že ceny na trzích mimo Windhoek a Swakopmund bývají o poznání nižší. Namibie je proslulá těžbou diamantů, a tak může být pěkným suvenýrem i diamantový šperk: ve Windhoeku se dá pořídit třeba ve specializovaném obchodě, který se nachází na hlavní třídě blízko hotelu Hilton.
Swakopmund a večeře v poušti
Ještě toho dne jsme se vydali na cestu na pobřeží Atlantiku, do turistického města Swakopmund. Cesta je 350 km dlouhá a zabere necelých 5 hodin. Namibii se říká „země kontrastů“ a je zajímavé pozorovat, jak se zdejší krajina opravdu mění: z hor okolo Windhoeku jsme se přes pás rozlehlých savan, porostlých typickou nažloutlou trávou, dostali až do pouště, jež přímo hraničí s oceánem. První, čeho si po vystoupení z auta povšimnete, je teplota: je tu o poznání chladněji (cca 20 °C) než ve Windhoeku (přes 30 °C). Swakopmund žije turismem – ve dne tu na ulicích potkáte davy návštěvníků. Já jsem si na zdejším trhu (nachází se u palmové promenády blízko majáku) na památku koupil dvě misky, ručně vyřezávanou sošku zebry a malované plátno, na kterém jsou žirafy a sloni. Poobědvali jsme v restauraci Lighthouse, já jsem si dal místní kulinářskou specialitu – steak z oryxe (přímorožce afrického, je to druh antilopy) a musím říct, že byl výborný.
Na večer pro nás bylo připraveno překvapení – večeře v poušti. Vyzvedl nás džíp a zavezl do pouště za Swakopmund. Poušť tu není písčitá, jak by se dalo čekat, ale skalnatá, vypadá tak trochu jako měsíční krajina. Nejprve nás přivezli na místo, kde byl na stolečku připravený předkrm – čerstvé ústřice a olivy. Organizátoři se nám ale omlouvali, že úplně zapomněli na šampaňské, ale ať se nestrachujeme, že už je na cestě. Jaké bylo naše překvapení, když se najednou nad námi objevilo letadlo, z něhož vyskočil parašutista, snesl se ke stolku a z batohu vytáhl vychlazený sekt! A tak jsme si mohli vychutnávat západ slunce se vším všudy. Po předkrmu jsme džípem kousek popojeli, a tady na nás čekalo další překvapení: prostřené stoly, obložené desítkami lampionů, které v tmící se poušti vypadaly jako desítky hvězd. Stačilo zasednout a vychutnávat – a tak jsem vychutnával a říkal si, že na pouštní večeři nikdy nezapomenu.
Delfíni a lachtani ve Walvis Bay
Další den jsme se vydali na jih. Po levé ruce se rýsovaly písečné duny, po pravé se táhl oceán. Po 35 km jsme dorazili do města Walvis Bay. To má úplně jiný ráz než Swakopmund – je to průmyslové město s námořním přístavem. Přiléhá k němu zátoka, která je známá tím, že v ní žijí delfíni, lachtani, plameňáci a pelikáni a chovají se v ní ústřice.
Nasedli jsme tedy do člunu pro deset lidí a vydali jsme se na dvouhodinovou projížďku po zátoce. Vypadá to, že zvířata jsou tady na turisty zvyklá: už při nastupování nás vítali pelikáni, připlavávali až těsně ke člunu, a tak jsme měli skvělou příležitost vyfotit si je. Stejné je to i s delfíny. Plavali souběžně s lodí a občas vyskočili nad hladinu – to pak jejich šeď kontrastovala se žlutí dun v pozadí. Nejvíc mě ale překvapili lachtani – žije tady obrovská populace několika tisíc kusů. Jeden lachtan byl dokonce natolik vycvičený, že vyskočil přímo až k nám do člunu a dožadoval se, aby mu kapitán dal rybu! Fotit lachtana z půl metru stojí opravdu za to! Po delfínech jsme projeli okolo „továrny na ústřice“ (jsou to takové plovoucí barely, na nichž jsou pod hladinou zavěšené sítě) k plameňákům, kteří jsou docela plaší a při našem přiblížení se vznesli na nebe. Byl to opravdu obrovský houf a na obloze tvořil zajímavé růžové obrazce. Mezitím pro nás ještě kapitán naservíroval malý oběd, obsahující opět delikátní ústřice. A pak už jsme zamířili zpátky do přístavu.
Let nad pouští do Sesriem
Další den na nás čekal další zajímavý bod programu: vyhlídkový let přes moře a poušť Namib do místa zvaného Sossusvlei, kde se nacházejí nejvyšší písečné duny na světě (mají charakteristickou červenou barvu a dosahují výšky až 400 m). Vyhlídkový let jsem ještě nikdy neabsolvoval, a tak jsem se na tento zážitek náležitě těšil. Startovali jsme odpoledne z letiště ve Swakopmundu, kde nás přivítal sympatický pilot a naložil nás do maličké Cessny, která pojme pouhých pět pasažérů. Výhodou je, že letadlo má křídla přimontovaná nad okénky, takže nic nebrání ve výhledu na zem pod vámi. Při vzletu je to trochu nezvyklý pocit – letadlo sebou hází víc než velká dopravní letadla, po chvilce si ale zvyknete. Ze Swakopmundu jsme zamířili na jih k Walvis Bay, po pravé straně ubíhalo temně modré moře, po levé se míhala zlatavá poušť. Zážitek je to fantastický. Přeletěli jsme Walvis Bay a svrchu si prohlédli záliv s lachtany a plameňáky, kde jsme byli minulý den. Na jih od tohoto města se rozkládá už jen širá nehostinná poušť Namib. A právě tady přišly nejkrásnější chvíle letu: při pobřeží se táhne vysoký písečný val, který spadá přímo do moře. Pilot slétl až těsně ke hladině, mohli jsme být jen tak 30 metrů nad ní. Rychlostí 350 km/h jsme se řítili vpřed (vypadalo to skoro, jako kdybychom po moři klouzali) a polevu jsme mohli obdivovat tu ohromnou písečnou zeď. Tu a tam jsme na břehu zahlédli skupinky lachtanů. Potom jsme přeletěli nad vrakem lodi, která tady kdysi ztroskotala, a nad dnes již nefunkčními diamantovými doly a stočili se na východ k Sossusvlei. V tu dobu už začalo zapadat slunce a slábnoucí paprsky vytvořily výjev jako z obrazu: osvětlovaly duny jen na západní straně, takže písek tu byl temně červený, zatímco na východní stranu už se nedostaly, a proto ta byla temně černá. Přistáli jsme v Sesriem, v místě, které je branou do národního parku Namib-Naukluft Park, kde se nachází Sossusvlei. Let trval asi hodinu a půl.
Ochutnávka namibijské kuchyně
V Sesriem se nachází hotel s vyhlášenou kuchyní. Pakliže na svých cestách rádi zakoušíte i gurmánské zážitky, rozhodně si toto místo nenechte ujít. Servíruje se tu pravá namibijská strava formou švédských stolů. Polévka, předkrmy a dezerty jsou samozřejmostí, pozornost si ale zaslouží především hlavní chod: namibijská kuchyně je z velkého založená na masu, a proto tu máte na výběr hned z deseti druhů čerstvého masa, získaného z ryzí namibijské přírody. Kuchaři ho přímo před vašima očima připraví. Výběr je skutečně velký – můžete si vybrat mezi antilopou, gazelou, oryxem, pštrosem, zebrou, hovězím, rybou… Co hrdlo ráčí. Já jsem si dal plátek zebry, plátek pštrosa a plátek impaly. Hlavně pštros je delikatesa, protože má velice jemné maso. Zapít ho můžete jihoafrickým vínem, jako digestiv vyzkoušejte místní specialitu, bylinný likér Amarula. Během dne se pije nealkoholický nápoj zvaný Rock Shandy, osvěžující směs citronové limonády, perlivé vody a ledové tříště se špetkou soli.
Nejvyšší písečné duny světa v Sossusvlei
Další den bylo v plánu focení dun. Abychom měli co nejlepší světlo, museli jsme si přivstat. Ze Sesriem jsme do 60 km vzdáleného Sossusvlei vyrazili v 6.00, těsně poté, kdy se otevřela brána parku. Jede se po asfaltce, nejdřív je to široká pláň, která postupně přechází v údolí ohraničené zleva i zprava dunami. Každou chvíli zahlédnete volně žijící zvířata a není výjimkou, že musíte přibrzdit nebo úplně zastavit, protože po cestě přechází pštros, přímorožec nebo antilopa. Při východu slunce mají duny zase úplně jiné kouzlo než při západu. Známá je duna č. 45 (jméno má podle toho, že se nachází 45 km od brány). Má esovitý tvar a dá se na ní jako na jednu z mále vylézt. Zastavili jsme, abychom si lezení také vyzkoušeli. Je to docela namáhavé, nohy se boří do písku a ujíždějí dozadu, ale musím říct, že pokud vylezete až na vrchol, můžete si vychutnat krásný výhled na okolní duny.
Po šedesáti kilometrech asfaltka na parkovišti končí. Do Sossusvlei je to odtud 5 km a vede tam už jen písečná cesta, na níž mohou jen auta s náhonem na všechna čtyři kola. Ostatní musí zaparkovat a nechat se do cíle odvézt shuttlem, který tu jezdí. Před Sossusvlei se nachází Deadvlei. Toto místo, k němuž od hlavní silnice vede asi kilometr dlouhá stezka, je jedním z nejznámějších míst v Namibii a zároveň jedním z nejfotogeničtějších míst, která jsem kdy navštívil. Kdysi tady bylo malé jezero, a tak tu díky dostatku vody vyrostly mohutné stromy. Jezero časem vyschlo, stromy, jejichž stáří se odhaduje na 900 let, ale zůstaly, protože ale neměly dostatek vláhy, uschly. Jezero je obkrouženo ohromnými dunami. Je to skvělé místo pro ty, kdo rádi fotí: modrá barva oblohy, červená barva dun a šedá barva kmenů spolu opravdu výtečně kontrastují a fotky vypadají opravdu nádherně. Z Deadvlei jsme popojeli do Sossusvlei. Tady se opět dá vylézt na dunu, nebo si tu můžete tak jako my dát ve stínu akácií piknik, a vydat se zpět. Po návratu do hotelu můžete odpočívat u bazénu nebo zvolit aktivní druh relaxace – my jsme se byli projet na čtyřkolkách.
Na jih k druhému největšímu kaňonu světa
Dalšího rána jsme se vydali na dlouhou cestu k Fish River Canyon, druhému největšímu kaňonu na světě. Ze Sossusvlei je to přes 350 km, ovšem tentokrát už ne po asfaltce, ale po štěrkové cestě. I když jsou tyto cesty velmi široké, průvodce nás poučil, že na štěrku se musí jezdit velice opatrně a nikdy ne více než 80 km/h, protože se může docela lehce stát, že dostanete smyk. Jeli jsme tedy na jih, cesta trvala se zastávkami okolo osmi hodin. Pouštní krajina se cestou měnila v hornatou a pak přecházela ve volně otevřené savany. Po cestě jsme viděli opět spoustu zvířat – kromě známých pštrosů, antilop a přímorožců, jsme měli tentokrát štěstí a potkali i stádo zeber a čtyři žirafy. K večeru jsme přijeli do hotelu, kde jsme si u bazénu se sklenkou sektu v ruce vychutnali západ slunce. Ráno jsme vyrazili ke kaňonu. Dojeli jsme až jeho okraji, a naskytl se nám úchvatný pohled na údolí, které se tu během milionů let vytvořilo. Kaňon je 160 km dlouhý, 27 km široký a na některých místech až 550 m hluboký. Na dno vede stezka, na kterou se ale můžete vydat jen v doprovodu zkušeného průvodce. I když se to shora nezdá, prý je extrémně náročná: dole u řeky, která mimo období dešťů vysychá, teplota lehce přesáhne 40 °C.
Poté, co jsme pořídili pár fotek, jsme se vydali na cestu do druhé pouště v Namibii – do Kalahari.
Za lvem do Kalahari
Rychle se přiblížil konec zájezdu. Na závěr jsme se mohli těšit na safari v poušti Kalahari. Od kaňonu je to opět poměrně daleko, okolo 300 km. Cestou jsme se zastavili ještě u města Keetmanshoop v namibijském přírodním památníku – v Quiver Tree Forest. Quiver Tree, neboli latinsky Aloe dichotoma, je namibijskou národní rostlinou. Je to speciální druh aloe, který dosahuje výšky stromu. V Quiver Tree Forest jich na pár metrech čtverečních roste několik desítek.
Při příjezdu do Kalahari mě překvapilo, že tato poušť vlastně jako poušť vůbec nevypadá. Čekal bych písek a duny jako v Namibu. A skutečně, podle průvodce Kalahari tak ještě před dvěma lety vypadala, ale díky extrémně vydatným dešťům, které v Namibii za poslední dva roky byly, se Kalahari zazelenala a teď tu roste spoustu stromů a keřů. Přijeli jsme do lodge s názvem Zebra, ubytovali se a sedli si na terasu. U většiny lodgí v Namibii je v blízkosti napajedlo, takže turisti mohou pozorovat zvířata přitom, jak chodí večer pít. Měli jsme štěstí, k napajedlu právě dorazilo ohromné stádo antilop (mohlo mít tak 60 kusů). Byli jsme jen asi sto metrů od nich.
Ráno v 8 hodin pro nás byl připravený otevřený vyhlídkový safari vůz, který nás vzal na safari do velké obory, která je okolo této lodge. Opět jsme mohli pozorovat obrovské množství zvířat – pštrosy, antilopy, přímorožce, kudu, impaly, zebry… Po chvíli jsme narazili na žirafího samce, který si právě dopřával snídani z vysoké akácie. Zajeli jsme až těsně k němu, mohli jsme od něj být tak 10 metrů. Průvodce, černoch původem z Angoly, nám ke každému zvířeti říkal zajímavé údaje.
Zlatým hřebem celého pobytu a pro mě asi největším zážitkem bylo focení lvů. Přijeli jsme k menší ohradě (odhadem měla asi 2 km2), obehnané trojitým ohradníkem a ostnatým drátem. Tady bydlí lvi. Byl to zajímavý pocit, když průvodce otevřel bránu, vjel dovnitř a zase ji zavřel. Pocit, že jste někde uzavřeni s masožravou šelmou a kromě nízkých železných zábran na voze vás vlastně nic nechrání. Průvodce nás ale ujistil, že není třeba se bát – lvi jsou nažraní, takže po nás útočit nebudou. Teď bylo jen třeba je najít. Průvodce jel po lvích stopách, které byly v rudém písku, zmáčeném od ranní rosy, dobře vidět. Takový adrenalinový zážitek jsem ještě nikdy nezažil. Chvilku nám to trvalo, ale nakonec jsme je našli. Před námi v trávě leželi lev a lvice. Přijeli jsme k nim na pět metrů. Nikdy jsem tak blízko lva nebyl. Žádné bariéry jako v ZOO, nic. Byl to nepopsatelný pocit. Asi po deseti minutách, kdy jsem nespustil prst ze spouště foťáku, toho lvice začala mít dost a hlasitě zařvala. To byl signál k tomu, že dnes bylo pózování dost. Vydali jsme se tedy zpátky do lodge, cestou vyfotili ještě stádo zeber, sbalili se a zamířili zpět do Windhoeku, odkud nám v 21.00 letělo letadlo zpět do Evropy.
Musím říct, že na Namibii nikdy nezapomenu. Zažil jsem tu spoustu chvil, které bych v Evropě nikdy nepoznal. Ať už to bylo focení delfínů, večeře v poušti, let nad dunami nebo focení lva v divočině. Namibii stojí za to vidět.
Václav Matějka